Jdi na obsah Jdi na menu
 


         HOVAWART - živá hádanka

 

Hovawart je jednou velkou hádankou. Je to prastaré plemeno nebo úplně nové? Patří spíše k dogovitým psům nebo je to ovčák? Je to mazlíček jako podobný zlatý retrívr nebo ostrý služební pes, který jen klame tělem? Která plemena se podílela na jeho vzniku? Otazníků je kolem Hovawarta celá řada.

 

Majitelé hovawartů to dobře znají i z praxe. Kamkoliv přijdou, všude se dříve nebo později ozve udivené "A co to je vlastně za psa"? Samozvaní znalci z oboru kynologie vzápětí přispěchají s vysvětlením, že se jedná o zlatého retrívra. Přitom hovawarti už dávno nepatří k vzácným plemenům, jak tomu bylo před 10 až 15 lety. Pro laickou veřejnost jsou však stále méně čitelní než tradiční služební psi jako boxer, dobrman nebo německý ovčák.

Psí praotec

Potíže nekončí, ani když majitel hrdě vysloví název svého plemene. "Hovawart? Co to znamená?" Ostatně i z úst zkušených kynologů můžete dodnes zaslechnout, že vyslovují "hauavart", jako kdyby se jednalo o slovo anglické. Obeznámený a němčiny znalý majitel v takové chvíli začíná vysvětlovat, že název pochází ze středověkého slova "hovewart" a znamená vlastně "Hof warten" čili "střežit dvůr". Hovawart byl tedy původně hlídač dvora a toto označení na něj dodnes sedí. I když místo dvora mívá na starost spíše rodinný domek se zahradou nebo byt. Ze starobylého názvu by se zdánlivě dalo usuzovat, že hovawart je plemeno prastaré, s kořeny sahajícími hluboko do minulosti. Je to pravda - a není. Zmínky o hovewartech se skutečně vyskytují již v německých památkách ze 13. a 14. století, ale o tom jak vypadali, tam nic bližšího nestojí a s největší pravděpodobností jím byli označováni jacíkoliv selští strážní psi. Hlídači venkovských dvorů se odnepaměti zcela přirozeně vyskytovali po celém Německu. Jejich úkolem bývalo střežit zočátku hlavně dobytek a to za jakýchkoli podmínek, 24 hodin denně, v každém ročním období. A to také po celá staletí dělali. Rozhodně to nebyli žádní ušlechtilí čistokrevní psi. Někdy byli hnědí, někdy černí, jindy zase žlutí, srst měli o něco kratší nebo delší a byli mezi nimi psi střední i větší. Vždy ale měli zavěšené uši, čímž se jasně odlišovali od ovčáků. Mezi kynologyy na přelomu 18. a 19.století se začaly objevovat názory, že tito psi představovali jakýsi základní typ, k němuž se dříve nebo později dospěje pokaždé, když se spolu kříží různá plemena i kříženci. Sám Kurt F. Konig, označovaný za tvůrce moderního hovawarta, došel k závěru, že tito psi představovali původní stupeň zdomácnění psa, který se přímo vyvinul z vlka. Byl toho názoru, že jsou přímými potomky jakéhosi původního "praotce" všech velkých strážních psů.

Povedený kříženec

Byli to právě Kurt Konig spolu se svým otcem Bertramem, kdo se mizejících velkých venkovských hlídačů v 19.století ujal a rozhodl se z nich tohoto "praotce" vytvořit, čili zpětně rekonstruovat někdejší hovewarty. Šli na to od lesa. ozhodli se prý dát dohromady všechna v něm obsažená plemena. U rolníků nakupovali poslední "strážce dvorů", kteří byli k mání, a křížili je s jinými příbuznými psy, jako jsou leonbergři, novofundlanďané, landseeři, kuvaszi, nebo polští, ale i asijští pastevečtí psi. K této pestré směsce přimíchali ještě německého ovčáka s cílem zlepšit pracovní výkonnost a bůhví co ještě - prameny jsou skoupé. Zapomenout nesmíme ani na Tesu, jaousi záhadnou "divokou africkou fenu", jejíž vyobrazení se ovšem nedochovalo a někteří dokonce mají zato, že v zápisech někdo chybně zapsal "Wildhund" (divoký pes), místo "Windhund" (chrt), a že tedy v krvi hovawartů koluje spíše krev chrtů. Dnes už celou genezi stěží dokážeme rozklíčovat. Podle přání svých tvůrců měl z této směsky povstat z popela "starý germánský prapes" : velký, huňatý, se zavěšenýma ušima, mírný v rámci rodiny, ale navenek nedůvěřivý a vždy připravený k obraně. Tento záměr se nám možná dnes může zdát naivní a polatný své době, ale skvěle vyhovoval klíčícímu kultu germánství. Ale abychom Konigovým nekřivdili : nutno uznat, že dílo se jim docela zdařilo. Kromě poněkud pomýlených psů o prapsu totiž naštěstí sledovali také hlediska praktičtější. Od počátku deklarovali, že jim jde o výkon a pak teprve krásu, při šlechtění tedy nepreferovali pouze exteriérovou stránku, ale ve stejné míře i povahové vlastnosti. Hovawarti podle nich měli být v prvé řadě hlídači od přírody a to bez jakéhokoliv výcviku v tomto směru, ne však bezhlaví útočníci, měli být snášenliví k veškeré domácí havěti, milí k dětem a k rodině. Od počátku pouštěli do chovu jen ty psy, kteří prošli zkouškou vloh.

Kam patří

Již od oněch dob se datují jisté rozpaky nad zařazením hovawarta. Čím vlastně je? Strážním psem s vysokým prahem dráždivosti, který má obranu v krvi? Nebo spíš pracovním a sportovním psem, ovladatelným a dobře cvičitelným? Nebo je to v prvé řadě pes rodinný? Na tom se nemohli dohodnout chovatelé už na samém počátku. Na jedné straně stáli zastánci služebního výcviku hovawarta, na druhé pak ti, kteří akcentovali přirozené vlastnosti plemenn bez toho, že by muselo skládat nějaké zkoušky. Prakticky od té doby do současnosti se vedou spory o tom, zda má být hovawart striktně pracovním plemenem, jak ho chápe služební kynologie, nebo psem hlídacím a strážním na základě svých vrozených vloh, jak to požadoval Konig. Možná i proto nejsou hovawarti dodnes jenotným plemenem : najdete mezi nimi jedince vzrušivější na způsob ovčáků i klidnější a pomalejší, to kkdyž převáží krev dogovitých předků. Kdo si tedy pohrává s myšlenkou pořídit si domů hovawarta, měl by kritickému přezkoumání podrobit nejen sebe sama, své sklony a náklonnosti, ale i jednotlivé chovatelské stanice a jejich odchovy. Není totiž hovawart jako hovawart. Mezi jednotlivými liniemi bývají poměrně značné rozdíly. V zemi původu, v Německu, existuje hned několik klubů a každý u psů referuje něco jiného. Obecně se však dá říci, ře se tam více než u nás klade důraz na pracovní využitelnost, mnoho chovatelů se dlouhodobě zaměřuje na odchov právě těchto zvířat. Některé tamní kluby mají zkoušku z výkonu jako podmínku chovnosti. U nás obecně je větší důraz kladen na exteriér - a naši hovawarti také jsou krásní a na výstavách se řadí do absolutní světové špičky - s pracovními povahami už to bývá o něco horší. Ale abychom se vrátili k titulní otázce : kam patří hovawart? Není - i když tak někomu na první pohled připadá - vysokonohým zlatým retrívrem, ani elegantním setrem, ani lehkým berňákem, ba ani dlouhosrstým německým ovčákem se zavěšenýma ušima. Hovawart je hovawrt, pohybuje se někde mezi všemi jmenovanými a představuje jasnou novou kvalitu. Je to pes, který má svou vlastní hlavu a své vlastní představy. A chce aby to jeho lidé vzali v potaz. A také pes, který se naučí všechno jako německý ovčák, ale dává si na čas - s růstem, s učením, s posloucháním. Jeho pán mu ten čas musí poskytnout. S netrpělivostí a násilím u něj nedosáhnete vůbec ničeho. Naproti tomu s úsměvem a pochvalou úplně všeho.

Hlídač od přírody

Své poslání "strážce dvora" bere velmi vážně. Budocím majitelům lze jen radit, aby se snažili svého psa od mládí seznamovat s co nejvíce psy a lidmi. Bránit dům, dvůr a svou rodinu se totiž hovawart nepotřebuje učit. To začne dělat bez jakéhokoli výcviku, jakmile dospěje. Hovawart chce hlídat a chránit. Nejvíce mu vyhovuje, když dostane pod svou ochranu území, které bude smět obhospodařovat. Ani ho nenapadne někam utíkat, k potulkám nemá pražádný sklon. Na vymezeném prostoru nestrpí ani kočku, natož cizího člověka. Nepatří ovšem ani k bezhlavým útočníkům. Majitelé hovawartů jako jeden muž potvrzují, že se jejich psi snaží každého nezvaného hosta nejprve zastavit. Stoupnou si mezi něj a dům, upřeně na něj hledí, začnou vrčet...Teprve když nic z toho nezabere a narušitel nedbá varování a pokračuje dál, nastává útok. Na druhou stranu vítané návštěvy, jimž hovawart jde v ústrety po boku svého pána, mu naprosto nevadí, ba dokonce bývá ochoten se od nich nechat hladit a laskat. I v tom se výrazně odlišuje od mnoha především pasteveckých psů, kteří mívají k cizím nulovou toleranci. Ze všeho výše řečeného vyplývá, že tomuto plemeni nejvíce vyhovuje život v rodinném domku se zahradou. Díky své přizpůsobivosti se dokáže vyrovnat i s žiotem v bytě, nebývá uštěkaný ani destruktivní, ovšem je třeba počítat s tím, že denně si bude žádat svou porci minimálně dvou hodin pohybu. Pokud si to jeho pán přeje, hovawart s ním bude ochotně docházet na cvičiště a je schopen dosáhnout i pěkných výsledků ve služební a sportovní kynologii. V Německu je dokonce využíván policií. Má mimořádně rozvinuté vlohy pro pachové práce, sstopy ho velmi baví a lze je s ním nacvičovat už odmalička. Výcvikový přístup k němu ovšem musí být specifický, hravý, dobrovolný, nemělo by se při něm příliš tlačit na pilu, aby se pes nezatvrdil. Ale když se někdo nechce věnovat regulérnímu výcviku, nic se neděje. I doma můžeme hovawarta naučit základům poslušnosti, protože bývá velmi dobře ovladatelný. Nepatří k hyperaktivním psům, kteří potřebují být stále v pohybu a stále zaměstnáni, i když je v případě potřeby velmi pohyblivý a vytrvalý. Stačí mu, když může většinu času trávit po boku rodiny a sní se účastnit různých aktivit. Baví ho dlouhé procházky, hrát si s dětmi, chvíli jim vyhovuje i role domácího mazlíčka, "gaučáka".

Zdravý kořínek

Hovawarti jsou poměrně zdravým a dlouhověkým plemenem. Průměrná délka života se pohybuje kolem 13 let, což je na tak velké plemeno velmi slušné. Pozitivní roli tady zřejmě sehrává i pestrá výchozí základna, z níž se plemeno utvářelo. V Německu coby zemi původu plemene od počátku věnovali velkou pozornost výběru psů s ohledem na jejich zdraví, což se pozitivně projevuje dodnes. Díky desítky let trvajícímu selektivnímu výběru tam byl výskyt dysplazie kyčelního kloubu snížen na minimum.

Přirozená krása

Na jednom se shodují téměř všichni, znalci plemene i ti, kdo ho poprvé spatří na ulici : je to krásný pes. Jeho krása nespočívá v extrémech, jako jsou mimořřádně dlouhá srst, impozantní velikost nebo svalnatost. Naopak - tkví v uměřenosti, vyváženosti a eleganci. Hovawart není ani příliš lehký ani těžký, jeho proporce jsou souměrné, srst středně dlouhá. Hovawarti existují ve třech barevných rázech : černí s pálením, černí a zlatí. Lidé toužící především po společníkovi a kamarádovi se většinou pídí po psech plavých, ti, jimž jde především o hlídání, dávají zase přednost psům černým, kteří v lidech podvědomě budí větší respekt. V literatuře se někdy tvrdí, že jednotlivé barevné rázy se od sebe liší i povahově : zlatočerní prý bývají vyrovnaní, ale tverdohlavější, plaví temperamentnější a ovladatelnější. Těžko říci, nakolik se toto tvrzení zákládá na pravdě a nakoli jsou psi jen odrazem skrytých přání svých pánů. V zájmu chovu ovšem je, aby se v dostatečných počtech udrželypokud možno všechny tři rázy. I proto je u nás zakázáno spojovat dva plavé jedince, protože by rychle mohlo dojít k tomu, že toto zbarvení v populaci převládne a zatlačí všechna ostatní. Kupci relativně nejméně žádaní celočerní jedinci, laikovi velmi připomínající flat coated retrívry, složí jako cenná zásobárna pigmentu. Žádaného středně plavého zbarvení lze totiž dlouhodobě dosáhnout jen v případě, že se tu a tam přimísí černá. Pokud by se tato barva z chovu úplně vyřadila, zlatoplavá barva by úplně vybledla a stala by se z ní, podobně jako u zlatých retrívrů, matně krémová až téměř bílá.

Co z něj uděláte, tím bude

Ze všeho nejvíc se hovawart asi hodí pro lidi, kteří hledají dobrého kamaráda a psa do rodiny, ale zároveň spolehlivéhohlídače. Pro ty, kteří chtějí velkého psa, ale třeba ani nemají se psy velké zkušenosti a pochybují o tom, že by zvládli rotvajlera nebo velkého knírače. Možná se ani nechtějí intenzivně věnovat výcviku, ale přesto touží po psu učenlivém a kontaktním. Ani zvládnutí hovawarta ale není jen tak, i jemu se člověk musí v mládí hodně věnovat. Tím, že se psem začne nějakým způsobem pracovat už jako se štěnětem, si majitel ušetří mnoho možných nepříjemností v běžném životě. Pokud se mu podaří navázat se psem opravdu úzký přátelský vztah a důsledně si udržuje a upevňuje postavení vůdce smečky, většinou psa i bez zkušeností zvládne. Hovawart dokáže dobře snášet stresové situace a tlupa dovádějících dětí - pokud mu neubližuje - mu rozhodně nevadí. Spíše naopak. Znalci tohoto plemene tvrdí, že je - ve větší míře než ostatní psi - tím, co z něj jeho majitel udělá. Pokud je sám sportovcem, stane se jím i jeho pes, pokud má sklon k pohodlnosti, i z jeho hovawarta se může stát, jak říkají Němci, "sofawart". Přátelský a otevřený člověk, který miluje společnost, může počítat s týmiž vlastnostmi i u svého psa. Pokud je někdo uzavřený a společenské kontakty příliš nepěstuje, i jeho pes bude s největší pravděpodobností k cizím nedůvěřivý a odtažitý. Je to tedy na Vás...

Autor : L. Smrčková

Zdroj : Svět psů 4/2008